Obloha puká, mračna černá jdou,
ti dávno mrtví náhle kolem jsou,
tak hlavu skláníš a pryč chtěl bys jít,
oni tě nedokážou zastavit.
Do mozku buší, ječí ze všech stran
a sesílají na tě hejna vran,
tak máchni štětcem, jen zlý sen to je,
to jenom fantazie maluje.

Vločky bělostné z nebe padají,
jak perly do rukou je děti chytají,
když na tvé drobné ruce přistanou,
z těch perel bílých náhle černé jsou.
Z těch někdo ohlávku ti nasadí
a rukou mrtvolnou tě pohladí,
pak řekne: „to je vše, co smím ti dát,
tak pojď, má milá, budeme se milovat“.

A mozek blázna náhle srovnali,
tak dlouho jeho hlavu kuchali,
šílenství jeho musí pominout
a mozky choré bere spodní proud.
Nic nevidí když teďka hledí na růže,
kam blázni mohou, on už nemůže,
už netleská, když vidí slunce zapadat,
už nežije, už může jenom přežívat.

Říkají mistři slov, odění do kůže,
pták s křídly jinými prý létat nemůže
a i když létá, ne tak, jak se líbí jim,
nač je mu let, když nečiní ho nádherným?
Což nevidíš, že mě to nebaví,
když závod běží koně kulhaví
a krása s hlavou kdysi hrdě vzpřímenou,
se světem plouhá s duší zlomenou.

Má milá tancuj, nech se volně vést
a uč se šít a vařit, nauč kytky kvést
a hledej někoho, s kým můžeš jít,
kdo všechno ví a chce se s tebou rozdělit.
Když tohle všechno pro mě uděláš,
uvidíš, nedáš tolik kolik nezískáš
a po čase se vzbudíš s úsměvem,
že to byl jen další hroznej sen.