Na černé hladině kde hvězdy dřímou v rojích,
Se Ofélie skví jak liliový klas,
V dál plujíc pomalu, v dál plujíc na závojích.
Halali z lesů zní tak jako lidský hlas.

Přes tisíc let již plyne, zádumčivá,
Jak bílé zjevení po dlouhé řece tmou.
Přes tisíc let již nočním vánkům zpívá
V svém tichém šílenství svou píseň líbeznou.

Vítr jí líbá hruď, v korunku zvedaje jí
Závoje lehounce vlnami houpané.
A vrby plakají na štíhlé rámě její
A sítí sklání jí své listy nad skráně.

Lekníny kolem ní vzdychají v roztoužení.
Budívá v spících křích některé z malých hnízd,
Z kterého uniká droboučké ptačí chvění.
Z hvězd padá tajemný, jak hudba táhlý svist.

A Ofélie, dál mezi námi žije.
A přesto je hrozně vzdálená…

Tys krásná jako sníh, má Ofélie
Ba, ty jsi umřela a pluješ po vodě,
Že větry vanoucí z hor Norska mámily tě,
Když šeptávaly ti o hořké svobodě.

Že vánek, ve kterém ti hříva vlasů vlála,
V divého ducha ti nes divné šumění,
Že zpěvu Přírody tvá duše naslouchala
Ve lkání stromoví a v nočním úpění.

Že moře drtilo svým hlasem jako hrana
Tvůj křehký dětský prs, až příliš lidský však,
Že k nohám sedl ti za dubnového rána
Tvůj bledý sličný princ, bloud rytíř, ubožák!

Bůh! Láska! … Jaký sen, pobloudilá!
Tys roztála v tom snu tak jako v ohni sníh:
Tvá velká vidění tvá slova zardousila
A Vesmír vyděsil zrak modrých očí tvých!

A Ofélie, dál mezi námi žije.
A přesto je hrozně vzdálená…

A já dím, že v tmách, kde hvězdy svítí v rojích
Šlas trhat květiny, na které chodilas,
A že teď vidím tu plout zvolna na závojích
Svou Ofélii v dál jak liliový klas.