Říkals, že tvoje milá
když se jí přitíží,
Každej večer jde na most,
přes okraj nahlíží…
Taky jsi říkal,
že když ses jí ptal,
nevěděla proč
Je to nána, řekni jí
„Buďto s tím holka přestaň,
nebo už vážně skoč“

Má malinká Suzie,
andílek z Tennessee,
Má vratkou chůzi
já motám se s ní
Jiná už nebude, nevím
proč jsem s ní
i když z hospody jde
Víte jak to chodívá
z očí do očí
jiskra když přeskočí
tak žhne

Změna v počasí bývá,
po bouři nastane klid
Chytrej rozsvěcí svíčku,
hlupák se začne veselit
Věř, že blesk z čistýho nebe
sjede a ani prach nezvíří
Nikdy si nemůžeš bejt jistej,
že nejseš tím,
na koho příště namíří

Potkal jsem básnířku noci,
a nevěděl, co s ní
Řekla mi „Pověz mi, co víš“ –
já nechal mluvit ji
Pak utrhla květ,
řekla „Krásný věci nehynou“
A zeptala se, co vidím
Já řek vidím smrt,
co byla květinou

Nad polem lítají vrány,
Myslí si že orly jsou
Živí se hnojem a močůvkou,
starou, rozpadlou mršinou
Každýmu na potkání krákaj,
o tom, jak skvěle se maj
A budou krákat pořád dál,
i když jim křídla
pelichaj

Z úst těch některejch lidí
které denně zřím
Vychází mrazivé hleny,
vydají na pět zim
Otočit zády k nim
si dnes už netroufám
i když se snaží mi ukázat cestu,
tak půjdu radši sám

Pozoruj měsíc a hvězdy
jak po obloze jdou
Střídání deště a slunce
a bitvu světla s tmou…
Když pod tím tak stojím,
myslím, že se radši vzdám…
Hnát se za svým věčným snem
tak trochu nezvládám…